Úvodní øeè saského ministerského pøedsedy Prof. Dr. Georga Milbradta, ku pøíle¾itosti udìlení ceny „Wernera-Coblenze“ nadace „Stiftung Pro Archaeologia Saxoniae“, dne 30. øíjna 2004 v Drá¾ïanech.

Vá¾ená  paní  Oexle,
vá¾ený  pane de Marcus,
vá¾ený  pane von Thadden,
vá¾ené dámy a pánové

velmi mne tì¹í, Vás pozdravit  ku pøíle¾itosti udìlení ceny „Wernera Coblenze“, nadace   „Pro Archaeologia Saxoniae“. Na onom místì, které  více jak 200 let informuje o kulturách dlouho uplynulých období a v jeho¾ jedineèné architektuøe se promítají  souèasnì dìjiny  na¹í zemì.
 
V tomto historickém ambientu pùsobí ponìkud  zvlá¹tnì, ¾e kdy¾ se hovoøí o historických momentech, bývá minulost èasto opomínána. Nìco podobného se událo pøed pùl rokem. Dne 30. dubna jsme slavili  v „Zittau“ , v místì spojujících tøi zemì,  „hvìzdnou hodinu Evropy“. Dne 1. kvìtna probìhlo dokonèení sjednocení Evropy – bezpochyby veliký historický moment.
A pøesto je zde jazyk zrádný. Nebo» neexistuje jen jedna historie evrpoského sjednocení , nýbr¾ mnoho. To je toti¾  tak, sedmdesátiletý èlovìk ze Zhoøelce nebo „Görlitz“, z Liberce nebo „Zittau“ pro¾íval politické roz¹íøení Evropské unie  jinak, ne¾ patnáctiletý.
Sice patøí oba jak Nìmec, Polák nebo Èech k stejnému národnímu spoleèenství  a èerpají ze stejných kulturních vzpomínek.

Pøesto je jejich pohled na EU-roz¹íøení rozdílný  nebot· je ovlivnìn zku¹eností jejich generace.

Ten postar¹í pán poèítal v prùbìhu svého ¾ivota v tøech rùzných národních mìnách na èeské stranì a min. ètyøech na nìmìcké stranì, za¾il jak se z jazykových  hranic staly národní hranice a souèasnì uvolnìní i uzavøení hranic.

Mladá ¾ena proti tomu, pokud pochází z „Zittau“, obdr¾í její první vydìlané peníze ji¾ v Euro a mo¾ná si nebude muset nikdy více zvykat na jinou mìnu. ®ije-li ale v Polsku èi Èechách, za¾ije je¹tì  minimálnì  zmìnu v Euro.

Tato mladá ¾ena bude prostøednictvím rodinné tradice  nebo ¹koly vìdìt, ¾e mìny a hranice se v prùbìhu doby èasto mìnily. Její „komunikativní pamìt·“ jak ji nazývá Jan Assmann, bude rozhodujícím zpùsobem formována vlastními „hranièními“  zku¹enostmi.

To znamená:  také to, na co si vzpomínáme jako na  historii, je silnì biograficky zabarveno. Právì zde, ve støední Evropì  jsou, na¹e biografie   prostøednictvím  rùzných vytyèení hranic podstatnì ovlivnìny.

Stejnì jako sasko-èeská  hranice  hluboce formuje ¾ivot sedmdesátiletého starce z hranièního pásma tøí státù,  formovaly hranice  biografii celé  Evropy.
Proto jste vá¾ený pane von Thadden v jednom svém èlánku výsti¾nì formuloval: „Hranice jsou to téma Evropy“
„Nám Nìmcùm“, jak zde uvádíte, „se hranice zpravidla zdají ménì významné, jako na¹im francouzským sousedùm. My milujeme mìkké pøechody, ¹iroká harnièní pásma, která nechávají  dostatek prostoru k pohybu a která spí¹e spojují ne¾ oddìlují.“

V tom samém dechu ale upozoròujete na to,
¾e jste hranice ve Va¹em ¾ivotì „za¾il jen zcela zøídka jako mìkké a svazující,”  nýbr¾ mnohem èastìji jako rozdìlující.

Na závìr popisujete, jak se hranice ve Va¹em ¾ivotì „konkretizovaly stále v nových variantách“, poèínaje  místními hranicemi  rodi¹tì, pøes  jazykové a národní hranice a¾ po rozdìlení hranic obou nìmeckých státù.

Pokud si chcete  dámy a pánové, polo¾it  otázku, kde v¹ude v ¾ivotì existují hranice,  pak si pøeètìte pøíspìvek pana von Taddens „Hranièní zku¹enosti, my¹lenky na cestì z Pomoøan do Evropy”.

Pozorování, ¾e  hranice vnímáme na jedné stranì jako mìkké a plynoucí, na druhé stranì jako rozdìlující, se zdá stát v protikladu. 

A pøece poskytuje právì tento protiklad výsti¾nou charakteristiku na¹í mnohostranné,  zèásti rozeklané spoleèné pamìti v hranièním pásmu tøí územních celkù- Saska, Polska a Èech.

Souèasnì  spojuje tento protiklad rozpìtí mezi bolavou zku¹eností minulosti  na jedné stranì  a nadìjí na budoucnost  mìkkých hranic na druhé stranì .

Koneènì vyrùstá z této protichùdné hranièní zku¹enosti  zøetelná výzva, hranice – a» u¾ v jakékoli podobì -  nejen akceptovat, nýbr¾ ji chápat jako ¹anci.

Napøíklad  jako ¹anci k poznání, ¾e vedle reálných hranièních linií a území existují také takové, které jsou jen ve vzpomínkách. 
A také k poznání, ¾e tyto výmìny názorù a souèasnì  spolukomunikování, mohou být
napínavou zále¾itostí.

Rád bych Vám tuto ¹anci objasnil na jednom pøíkladì.

Existuje celá generace Sasù, kteøí pochází ze Slezska a Èech. Pøi¹li sem po druhé svìtové válce , jejich vnuci vyrùstají oproti tomu zde, ve státním uspoøádání pováleèného  období.

Této generaci vnukù musíme dát ¹anci poznat zemi pùvodu jejich prarodièù  a pøekonávat jazykové bariery.

Bez znalostí èe¹tiny a pol¹tiny se to tìmto mladým lidem podaøí jen ztì¾ka.

Jedna z cest, jak jim pøi poznávání rodi¹tì prarodièù pomoci, jsou dvoujazyèné ¹koly, jako jsou  èesko-nìmecké gymnazium v Pirnì a polsko-nìmecké gymnazium v „Görlitz“.

Znalosti jazyka pomáhají nejen pøi poznávání rodi¹tì na¹ich pøedkù, nýbr¾ také k akceptování reálných hranic a i pøes jejich existenci schopností se domluvit.

Je v¹ak jasné, ¾e i znalost více jazykù nemù¾e  hranice zcela vymazat – na to jste pane von Thadden ve Svém pøíspìvku také upozornil. 

Nebo» jazyk není nikdy zcela neutrální, nýbr¾ zaznamenává  neustále rozdíly. To pro¾íváme  také ve vlastní zemi s rozliènou presti¾í dialektù.

Saská øeè platila a¾ do pol. 18. století za u¹lechtilý, napodobeníhodný dialekt; dnes je spí¹e  dùvodem k výsmìchu.

Pøitom nesmíme opomenout, ¾e  jazyk zobrazuje skuteènost rùzným zpùsobem. Jak mo¾ná víte, máme u nás pro výraz sníh jen jediné slovo, ale Inuité mají pro nìj dvacet rùzných. Nebo ¾e v èeském pøekladu pro „Böhmen„ und „böhmisch“ není ¾ádný pøesný ekvivalent k dispozicici, docela jinak je tomu v Nìmecku.

Tato demarkace jazyka stojí i ve slovì hranice- „Grenzen“.
Je to jedno z mála nìmeckých slov, které bylo pøevzato ze západoslovanského jazyka. Pùvodnì se hranièní oblasti franské øí¹e nazývaly „Marken“, jako napø. „Mark Meißen“. Øád nìmeckých rytíøù v¹ak pøevzal ve 13. století polské slovo „granica“ z kterého se pak vyvinulo slovo „Grenze“.

Povìdomí o hranicích, nebo v¹eobecnì o rozdílech, je tedy zprostøedkováno  jazykovì.  Pøesto ukazuje pøíklad ze ©výcarska, ¾e  jazykové hranice  nemusí znamenat nutnì také národní hranice. Proto
le¾í ve zvládnutí jazyka na¹ich sousedù skuteènì velká ¹ance.

Pøedev¹ím si v¹ak mù¾eme bìhem  rozhovoru vyjasnit, zda tyto hranice opravdu znamenají nìco zaøezávajícícho, nìco co nás oddìluje,  nebo  jsou spí¹e jako hranièní uzemí, plynulým  pøechodem, který dìlí dva ne tak zcela odli¹né  národy. 
 
Nebo správnìji: vìøím, ¾e bìhem rozhovoru si ujasníme, ¾e hranice pøedstavují spí¹e  pøechod ne¾ cezùru.

Nebo je¹tì lépe: ujistíme se, ¾e národní hranice neznamenají souèasnì kulturní, co¾ stojí oproti tvrzení je¾ se objevovala ve velkých národních vyprávìních 19. století. Hlavní vìdní obrory tìchto prací  byly jazyk a literární vìda, stejnì jako archeologie a umìní.
Postavily se ve slu¾bu nacionalismu, jeho¾ tvrzení, ¾e kultura a národní stát  musí být ve shodì a etnicky èisté, vedly k tragédii 20. století.

Zde  v Evropì, bylo mo¾né  tuto vìdeckou samolibost naposledy zaznamenat, kdy¾ archeologové pomáhaly vypracovat mapy  pro „etnicky èisté“ Srbsko.
 
Nehledì k tomuto pøíkladu, znaèí rok 1989 èasový mezník také pro vìdu. Z politicky stranické se stala nezávislá, pluaristická vìda, která se mù¾e opìt volnì rozvíjet.
 
V¹echny humanitní, zvlá¹tì pak  historické vìdní obory pøekonaly svou slou¾ící funkci v ideologickém konfliktu a staly se –jak to formuloval bývalý polský velvyslanec Jerzy Kranz- samy opìt  historií.

Z tohoto dùvodu se „Mitteldeutsche Braunkohle AG“ (støedonìmecké hnìdouhelné doly) spolu s jeho pøedsedou Bruce de Marcus rozhodly,, proces sebereflexe prostøednictvím zalo¾ení nadace „Pro Archaeologia Saxoniae“ trvale podporovat. 

Domnívám se, ¾e  je to jedno ze zásadních rozhodnutí. Pokud toti¾ Evropa nechce pøedstavovat jen nejvìt¹í vnitøní obchod na svìtì, nýbr¾ také politický projekt, musí si být vìdoma svého pùvodu.  Nebo» bez budoucnosti není ani pùvodu.

Pùvodem není v¹ak mínìna v¹em evropanùm spoleèná køes»anská západní kultura. Pùvod znamená také to, ¾e ctíme na¹i národní historii a kulturu, bez komplexù ménìcennosti èi   nadøazenosti. 

Nìkteøí „národnì unavení“ Nìmci  si dnes pøejí jen pospolitost a v¹echny rozdíly  zapomenout  nebo jako zhoubné my¹lenky vymítit.
Aèkoliv je tento postoj, v dùsledku  ¹kod, které nacionalismus v Evropì  napáchal  pochopitelný, popírá tu skuteènost, ¾e identita hranice potøebuje, jinak ji chybí na stabilnosti a formì. 

Pøedev¹ím v¹ak ignoruje tento postoj moto Evropské unie: „in varietate concordia“ – sjednocení  v rozmanitosti. Tím není mínìna evropská multikultrurní spoleènost, nýbr¾ mnohotvárnost národních kultur a národních spoleèností se spoleènými vzpomínkami. Tuto mnohotvárnost  není mo¾né nahradit skrze internacionální populismus, ani¾ bychom se pøitom zøekli Evropy.

Pøesto nevzniká identita sama z nás samých èi na¹í kultury, nýbr¾ také z pohledu na neznámé. A tak je jen dùsledkem, ¾e si nadace “Pro Archaeologia Saxoniae“  vzala za své,  podporu mezinárodní archeologie na území  hranièního pásma  tøí  státù.

Nadace si dala za cíl, ka¾dé dva roky  vyznamenat ètyøi vìdce, kteøí na tomto území odvedli vynikající práci. Letos poprvé  udìlí cenu Wernera Coblenze  a stipendium Gerharda Bersu, stejnì jako speciální cenu.

Této pøíle¾itosti bych chtìl je¹tì jednou vyu¾ít k vyjádøení podìkování nadaci „ Pro Archaeologia Saxoniae“, stejnì jako jejímu zakladateli, „Mitteldeutschen Braunkohle AG, (støedonìmecké hnìdouhelné doly) za její anga¾má. 

Nyní smím po¾ádat nositele ceny Wernera Coblenze: Dr. Slawomira Mozdziocha a  Dr. Dirka Scheidemantel aby pøistoupili ke mnì do popøedí. Øeèníci Dr. Jan Kláp¹te und Prof. Zbigniew Kobylinski, prosím pøistupte k Va¹im pøedná¹kovým pultùm