Úvodní řeč saského ministerského předsedy Prof. Dr. Georga Milbradta, ku příležitosti udělení ceny „Wernera-Coblenze“ nadace „Stiftung Pro Archaeologia Saxoniae“, dne 30. října 2004 v Drážďanech.

Vážená  paní  Oexle,
vážený  pane de Marcus,
vážený  pane von Thadden,
vážené dámy a pánové

velmi mne těší, Vás pozdravit  ku příležitosti udělení ceny „Wernera Coblenze“, nadace   „Pro Archaeologia Saxoniae“. Na onom místě, které  více jak 200 let informuje o kulturách dlouho uplynulých období a v jehož jedinečné architektuře se promítají  současně dějiny  naší země.
 
V tomto historickém ambientu působí poněkud  zvláštně, že když se hovoří o historických momentech, bývá minulost často opomínána. Něco podobného se událo před půl rokem. Dne 30. dubna jsme slavili  v „Zittau“ , v místě spojujících tři země,  „hvězdnou hodinu Evropy“. Dne 1. května proběhlo dokončení sjednocení Evropy – bezpochyby veliký historický moment.
A přesto je zde jazyk zrádný. Neboť neexistuje jen jedna historie evrpoského sjednocení , nýbrž mnoho. To je totiž  tak, sedmdesátiletý člověk ze Zhořelce nebo „Görlitz“, z Liberce nebo „Zittau“ prožíval politické rozšíření Evropské unie  jinak, než patnáctiletý.
Sice patří oba jak Němec, Polák nebo Čech k stejnému národnímu společenství  a čerpají ze stejných kulturních vzpomínek.

Přesto je jejich pohled na EU-rozšíření rozdílný  nebotˇ je ovlivněn zkušeností jejich generace.

Ten postarší pán počítal v průběhu svého života v třech různých národních měnách na české straně a min. čtyřech na něměcké straně, zažil jak se z jazykových  hranic staly národní hranice a současně uvolnění i uzavření hranic.

Mladá žena proti tomu, pokud pochází z „Zittau“, obdrží její první vydělané peníze již v Euro a možná si nebude muset nikdy více zvykat na jinou měnu. Žije-li ale v Polsku či Čechách, zažije ještě  minimálně  změnu v Euro.

Tato mladá žena bude prostřednictvím rodinné tradice  nebo školy vědět, že měny a hranice se v průběhu doby často měnily. Její „komunikativní pamětˇ“ jak ji nazývá Jan Assmann, bude rozhodujícím způsobem formována vlastními „hraničními“  zkušenostmi.

To znamená:  také to, na co si vzpomínáme jako na  historii, je silně biograficky zabarveno. Právě zde, ve střední Evropě  jsou, naše biografie   prostřednictvím  různých vytyčení hranic podstatně ovlivněny.

Stejně jako sasko-česká  hranice  hluboce formuje život sedmdesátiletého starce z hraničního pásma tří států,  formovaly hranice  biografii celé  Evropy.
Proto jste vážený pane von Thadden v jednom svém článku výstižně formuloval: „Hranice jsou to téma Evropy“
„Nám Němcům“, jak zde uvádíte, „se hranice zpravidla zdají méně významné, jako našim francouzským sousedům. My milujeme měkké přechody, široká harniční pásma, která nechávají  dostatek prostoru k pohybu a která spíše spojují než oddělují.“

V tom samém dechu ale upozorňujete na to,
že jste hranice ve Vašem životě „zažil jen zcela zřídka jako měkké a svazující,”  nýbrž mnohem častěji jako rozdělující.

Na závěr popisujete, jak se hranice ve Vašem životě „konkretizovaly stále v nových variantách“, počínaje  místními hranicemi  rodiště, přes  jazykové a národní hranice až po rozdělení hranic obou německých států.

Pokud si chcete  dámy a pánové, položit  otázku, kde všude v životě existují hranice,  pak si přečtěte příspěvek pana von Taddens „Hraniční zkušenosti, myšlenky na cestě z Pomořan do Evropy”.

Pozorování, že  hranice vnímáme na jedné straně jako měkké a plynoucí, na druhé straně jako rozdělující, se zdá stát v protikladu. 

A přece poskytuje právě tento protiklad výstižnou charakteristiku naší mnohostranné,  zčásti rozeklané společné paměti v hraničním pásmu tří územních celků- Saska, Polska a Čech.

Současně  spojuje tento protiklad rozpětí mezi bolavou zkušeností minulosti  na jedné straně  a nadějí na budoucnost  měkkých hranic na druhé straně .

Konečně vyrůstá z této protichůdné hraniční zkušenosti  zřetelná výzva, hranice – ať už v jakékoli podobě -  nejen akceptovat, nýbrž ji chápat jako šanci.

Například  jako šanci k poznání, že vedle reálných hraničních linií a území existují také takové, které jsou jen ve vzpomínkách. 
A také k poznání, že tyto výměny názorů a současně  spolukomunikování, mohou být
napínavou záležitostí.

Rád bych Vám tuto šanci objasnil na jednom příkladě.

Existuje celá generace Sasů, kteří pochází ze Slezska a Čech. Přišli sem po druhé světové válce , jejich vnuci vyrůstají oproti tomu zde, ve státním uspořádání poválečného  období.

Této generaci vnuků musíme dát šanci poznat zemi původu jejich prarodičů  a překonávat jazykové bariery.

Bez znalostí češtiny a polštiny se to těmto mladým lidem podaří jen ztěžka.

Jedna z cest, jak jim při poznávání rodiště prarodičů pomoci, jsou dvoujazyčné školy, jako jsou  česko-německé gymnazium v Pirně a polsko-německé gymnazium v „Görlitz“.

Znalosti jazyka pomáhají nejen při poznávání rodiště našich předků, nýbrž také k akceptování reálných hranic a i přes jejich existenci schopností se domluvit.

Je však jasné, že i znalost více jazyků nemůže  hranice zcela vymazat – na to jste pane von Thadden ve Svém příspěvku také upozornil. 

Neboť jazyk není nikdy zcela neutrální, nýbrž zaznamenává  neustále rozdíly. To prožíváme  také ve vlastní zemi s rozličnou prestiží dialektů.

Saská řeč platila až do pol. 18. století za ušlechtilý, napodobeníhodný dialekt; dnes je spíše  důvodem k výsměchu.

Přitom nesmíme opomenout, že  jazyk zobrazuje skutečnost různým způsobem. Jak možná víte, máme u nás pro výraz sníh jen jediné slovo, ale Inuité mají pro něj dvacet různých. Nebo že v českém překladu pro „Böhmen„ und „böhmisch“ není žádný přesný ekvivalent k dispozicici, docela jinak je tomu v Německu.

Tato demarkace jazyka stojí i ve slově hranice- „Grenzen“.
Je to jedno z mála německých slov, které bylo převzato ze západoslovanského jazyka. Původně se hraniční oblasti franské říše nazývaly „Marken“, jako např. „Mark Meißen“. Řád německých rytířů však převzal ve 13. století polské slovo „granica“ z kterého se pak vyvinulo slovo „Grenze“.

Povědomí o hranicích, nebo všeobecně o rozdílech, je tedy zprostředkováno  jazykově.  Přesto ukazuje příklad ze Švýcarska, že  jazykové hranice  nemusí znamenat nutně také národní hranice. Proto
leží ve zvládnutí jazyka našich sousedů skutečně velká šance.

Především si však můžeme během  rozhovoru vyjasnit, zda tyto hranice opravdu znamenají něco zařezávajícícho, něco co nás odděluje,  nebo  jsou spíše jako hraniční uzemí, plynulým  přechodem, který dělí dva ne tak zcela odlišné  národy. 
 
Nebo správněji: věřím, že během rozhovoru si ujasníme, že hranice představují spíše  přechod než cezůru.

Nebo ještě lépe: ujistíme se, že národní hranice neznamenají současně kulturní, což stojí oproti tvrzení jež se objevovala ve velkých národních vyprávěních 19. století. Hlavní vědní obrory těchto prací  byly jazyk a literární věda, stejně jako archeologie a umění.
Postavily se ve službu nacionalismu, jehož tvrzení, že kultura a národní stát  musí být ve shodě a etnicky čisté, vedly k tragédii 20. století.

Zde  v Evropě, bylo možné  tuto vědeckou samolibost naposledy zaznamenat, když archeologové pomáhaly vypracovat mapy  pro „etnicky čisté“ Srbsko.
 
Nehledě k tomuto příkladu, značí rok 1989 časový mezník také pro vědu. Z politicky stranické se stala nezávislá, pluaristická věda, která se může opět volně rozvíjet.
 
Všechny humanitní, zvláště pak  historické vědní obory překonaly svou sloužící funkci v ideologickém konfliktu a staly se –jak to formuloval bývalý polský velvyslanec Jerzy Kranz- samy opět  historií.

Z tohoto důvodu se „Mitteldeutsche Braunkohle AG“ (středoněmecké hnědouhelné doly) spolu s jeho předsedou Bruce de Marcus rozhodly,, proces sebereflexe prostřednictvím založení nadace „Pro Archaeologia Saxoniae“ trvale podporovat. 

Domnívám se, že  je to jedno ze zásadních rozhodnutí. Pokud totiž Evropa nechce představovat jen největší vnitřní obchod na světě, nýbrž také politický projekt, musí si být vědoma svého původu.  Neboť bez budoucnosti není ani původu.

Původem není však míněna všem evropanům společná křesťanská západní kultura. Původ znamená také to, že ctíme naši národní historii a kulturu, bez komplexů méněcennosti či   nadřazenosti. 

Někteří „národně unavení“ Němci  si dnes přejí jen pospolitost a všechny rozdíly  zapomenout  nebo jako zhoubné myšlenky vymítit.
Ačkoliv je tento postoj, v důsledku  škod, které nacionalismus v Evropě  napáchal  pochopitelný, popírá tu skutečnost, že identita hranice potřebuje, jinak ji chybí na stabilnosti a formě. 

Především však ignoruje tento postoj moto Evropské unie: „in varietate concordia“ – sjednocení  v rozmanitosti. Tím není míněna evropská multikultrurní společnost, nýbrž mnohotvárnost národních kultur a národních společností se společnými vzpomínkami. Tuto mnohotvárnost  není možné nahradit skrze internacionální populismus, aniž bychom se přitom zřekli Evropy.

Přesto nevzniká identita sama z nás samých či naší kultury, nýbrž také z pohledu na neznámé. A tak je jen důsledkem, že si nadace “Pro Archaeologia Saxoniae“  vzala za své,  podporu mezinárodní archeologie na území  hraničního pásma  tří  států.

Nadace si dala za cíl, každé dva roky  vyznamenat čtyři vědce, kteří na tomto území odvedli vynikající práci. Letos poprvé  udělí cenu Wernera Coblenze  a stipendium Gerharda Bersu, stejně jako speciální cenu.

Této příležitosti bych chtěl ještě jednou využít k vyjádření poděkování nadaci „ Pro Archaeologia Saxoniae“, stejně jako jejímu zakladateli, „Mitteldeutschen Braunkohle AG, (středoněmecké hnědouhelné doly) za její angažmá. 

Nyní smím požádat nositele ceny Wernera Coblenze: Dr. Slawomira Mozdziocha a  Dr. Dirka Scheidemantel aby přistoupili ke mně do popředí. Řečníci Dr. Jan Klápšte und Prof. Zbigniew Kobylinski, prosím přistupte k Vašim přednáškovým pultům